Úprava práv zdravotně postižených
Úprava práv zdravotně postižených v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením
Dne 30. března 2007 byla jménem České republiky v New Yorku podepsána Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (dále také „Úmluva").[1] Úmluva pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 28. října 2009. Jedná se o nový zásadní dokument upravující uceleně práva zdravotně postižených osob, který přihlíží k různorodosti osob se zdravotním postižením.
Účelem Úmluvy je podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti. Úmluva je mimo jiné založena na zásadách osobní nezávislosti a samostatnosti osob, nediskriminace, rovnosti příležitostí, plného zapojení a začlenění do společnosti a přístupnosti.[2]
V ustanoveních celé Úmluvy se odráží princip zapojení a začlenění zdravotně postižených do společnosti tak, aby měli stejné možnosti jako osoby bez postižení. Aby mohli zdravotně postižení realizovat právo na začlenění, využívají různé zvláštní pomůcky, které jim slouží ke kompenzaci zdravotního postižení. Využití kompenzační pomůcky pak pro zdravotně postiženého neznamená, že se stane nepostiženým, ale že se bude moci zapojit do života většinové společnosti stejně tak, jako osoby bez postižení. Navíc vhodně zvolená kompenzační pomůcka eliminuje nutnost pomoci další osoby. V situaci, kdy není zdravotně postižený odkázán na pomoc jiné osoby, naplní se jeho právo na nezávislý způsob života.Státy mají za povinnost přijmout takové opatření, jejichž cílem bude mimo jiné vypracovat a vyhlásit minimální vnitrostátní standardy a normy pro zajištění přístupnosti zařízení a služeb dostupných nebo poskytovaných veřejnosti a kontrolovat jejich dodržování, a dále zajistit, aby soukromé subjekty, které provozují zařízení a služby dostupné nebo poskytované veřejnosti, braly v úvahu všechna hlediska přístupnosti pro osoby se zdravotním postižením.
Česká republika nepřistoupila k Opčnímu protokolu k Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. To znamená, že neuznala příslušnost Úmluvou zřízeného Výboru pro práva osob se zdravotním postižením přijímat a posuzovat oznámení předložená osobami nebo skupinami osob, které si stěžují, že se staly oběťmi porušení ustanovení Úmluvy ze strany státu, který je smluvní stranou tohoto protokolu. Úmluva je tedy závazným dokumentem, avšak s ohledem na to, že Česká republika nepřijala Opční protokol, nemůže se jednotlivec ustanovení Úmluvy dovolat u zmiňovaného Výboru. Ochrana práv zdravotně postižených osob v ČR je tedy oproti zdravotně postiženým v zemích, které k Opčnímu protokolu přistoupily, oslabena.
Evropské právo dopadající na přístupová práva zdravotně postižených
Od vstupu České republiky do Evropské unie se pro Českou republiku staly závaznými i normy evropského práva. Evropské normy jsou závazné pro Českou republiku jako stát a určitý typ norem (nařízení) je i přímo použitelný na vztahy mezi občany a má přednost před vnitrostátním (tj. českým) právem. Z evropských norem, které zavazují Českou republiku, pak vyplývá povinnost uvést český právní řád do souladu s evropským právem.
Uznání a ochrana práv lidí se zdravotním postižením představují jednu z priorit, jimiž se Evropská unie zabývá. Ustanovení článku 19 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 13 Smlouvy o založení Evropských společenství) zmocňuje Unii k předkládání legislativy zacílené na boj proti diskriminaci, mezi jinými, na základě zdravotního postižení. V návaznosti na ustanovení čl. 19 Rada přijímá normy evropského práva, tzv. směrnice.[3] Členské státy jsou následně povinny uvést svůj právní řád do souladu s úpravou ve směrnici. Listina základních práv Evropské unie taktéž v ustanovení čl. 21 obecně zapovídá diskriminaci i z důvodu zdravotního postižení. Ustanovení čl. 26 pak speciálně rozeznává právo osob se zdravotním postižením na opatření, jejichž cílem je zajistit nezávislost, sociální a profesní začlenění a účast na životě společnosti jako základní právo osob se zdravotním postižením.[4] Ustanovení Listiny základních práv Evropské unie jsou určena institucím a jiným subjektům Unie, včetně členských států, pokud uplatňují právo Unie.[5]
Vnitrostátní úprava práv osob se zdravotním postižením a ochrana před diskriminací
Princip rovnosti lidí v důstojnosti a právech, jakož i zaručení práv bez jakékoliv diskriminace, je na ústavní úrovni obsaženo již v ustanoveních čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a právo na zvláštní pracovní podmínky pro zdravotně postižené pak upravuje ustanovení čl. 29 Listiny v rámci tzv. sociálních práv.
Závazky ohledně práva na rovné zacházení se zdravotně postiženými vyplývající z členství České republiky v Evropské unii byly do českého právního řádu provedeny zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon). Antidiskriminační zákon je obecným právním předpisem, který zakazuje jakoukoliv diskriminaci v oblasti zaměstnání, podnikání, vzdělání, sociální oblasti, zdravotní péči, poskytování zboží a služeb.[6]
Antidiskriminační zákon zakazuje nepřímou diskriminaci z důvodu zdravotního postižení. Nepřímou diskriminací se obecně rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z důvodu zdravotního postižení osoba znevýhodněna oproti ostatním, ledaže je toto ustanovení, kritérium nebo praxe objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
Úprava v antidiskriminačním zákoně dále navazuje na výše uvedené principy, když ustanovení § 3 považuje za nepřímou diskriminaci z důvodu zdravotního postižení i odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření. Přiměřená opatření jsou nutná k tomu, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti. Povinnost přijmout přiměřené opatření odpadá, pokud by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. V souladu s ustanovením § 3 odst. 4 se za nepřiměřené zatížení nepovažuje opatření, které je fyzická nebo právnická osoba povinna uskutečnit podle zvláštního právního předpisu. Podle ustanovení § 7 antidiskriminačního zákona se za diskriminaci z důvodu zdravotního postižení nepovažuje rozdílné zacházení, pokud je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
citace z: Doporučení veřejného ochránce práv
RNDr. Jitka S e i t l o v á v. r. zástupkyně veřejného ochránce práv
V Brně dne 10. srpna 2010 Sp. zn.: 31/2010/DIS/JKV
[1] Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 10/2010 Sb. m. s., Úmluva o právech osob se zdravotním postižením.
[2] V souladu s ustanovením-
[3] Např. Směrnice Rady č. 2000/78/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení v zaměstnání a povolání; v současné době se také připravuje nová směrnice o provádění zásady rovného zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci č. 2008/0140 (CNS). Návrh směrnice zakazuje diskriminaci ve veřejném i soukromém sektoru v jiných oblastech než je zaměstnání a povolání, konkrétně se jedná o oblast sociální ochrany včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče, poskytování sociálních výhod, vzdělávání, přístupu ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti, včetně bydlení, a jejich dodávky.
[4] Skutečnost, že se na úrovni evropského práva počítá s prohlubováním práv osob se zdravotním postižením, je vyjádřena v dokumentu Evropský akční plán na podporu rovných příležitostí pro lidi se zdravotním postižením (COM /2003/ 650 final). Tento akční plán vymezil jako prioritu přístup a možnost pro osoby se zdravotním postižením udržet se v zaměstnání, což zahrnuje i boj proti diskriminaci, a přístupnost do veřejných budov tak, aby se zlepšila účast zdravotně postižených na trhu práce a jejich celkové začlenění do ekonomiky a života společnosti.
5 Viz čl. 51 Listiny základních práv Evropské unie.
[6] Kromě tohoto zákona je rovné zacházení v některých oblastech upraveno i zvláštními právními předpisy. Jedná se především o zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.
Celé znění Úmluvy:
http://www.vlada.cz/assets/ppov/vvzpo/dokumenty/Umluva-ve-sbirce.pdf
